MIA von Maya
aneb Ropuška, Blondýna, Gremlin, Čupakabra
datum narození: 5. 3. 2010
"plemeno": ušatý Parson Russel
příchod: 23. 4. 2010, vyhozená v krabici
poznávací znamení: dlouhé flekaté uši, jantarové oči, výrazný podkus s šavlozubými tesáky :-))
Mijušky první rok života ve fotografiích
Pohádka o Mijušce
Mijuška vpadla do mého života zcela neplánovaně. Prostě jsem se jednoho rána doplížila v polospánku do práce a v tom jsem ji spatřila. Hověla si v náručí mé šéfky a ta ji zrovna někam odnášela. Mé srdce zaplesalo.... "Jé, co to máš?" a už jsem se po tom bílém klubíčku sápala. Na půl ucha jsem zaslechla něco o nalezeném štěňátku a že ji chce udat nějaké jiné kolegyni. Následující události se seběhly během vteřiny. Zběžně jsem koukla pod ocásek a shledala jsem, že se jedná o psí holčičku. "Ale já JI miluju!!!" Zakňourala jsem spíše pro sebe. Ale zřejmě to stačilo. "Tak si ji nech, je tvoje." A šéfka se otočila k odchodu, spokojená, že je štěně udáno, aniž by musela opustit kancelář. "Ale, ale... já nemůžu, já už psa mám..." Snažila jsem se protestovat, ačkoli jsem věděla, že už by mi ji museli sebrat násilím.
Ale co teď? Štěndo mi spinkalo na klíně, ale moje myšlenky mířily za velkým zrzavým hafanem, který zrovna dvakrát nemusí, když se k němu někdo příliš přibližuje. Rendíček měl v ranném věku špatné zkušenosti, a tak v duchu své stafordí povahy nejdříve kousal a potom přemýšlel. Takže úkol byl jasný. Nějak sklubit své dva hafany tak, aby to oba co nejméně omezovalo a ohrožovalo. V prvních několika dnech - týdnech se mi to i dařilo. Štěňátko jsem tahala všude s sebou - do práce, vlakem do školy, na nákupy - a miminko stále spalo jako plyšové. Jenže pak se jednoho dne vzbudilo. A až moc. A nehoda na sebe nenechala dlouho čekat. A dokonce dvakrát... Prostě oči neuhlídaly a Mijuška se v dobré víře přibatolila až moc blízko k Rendíčkovi. A dědek starý to vyřešil jako obvykle. Věděl sice, že toto mimino patří do smečky, ale v rámci svých zkušenosti se ho jal upozornil, že dál ani krok. A tak zuby cvakly, a pak už jen následoval jen štěněčí pláč a návštěva veterináře. Zranění by bývala nebyla nějak závažná, ale když se 40kg obluda se stiskem hyeny ožene po miminku, tak to dopadá hůř než bylo v plánu... :-( Z obou nepříjemných zážitků se Mijuška zdárně zotavila a netrvalo ani moc dlouho a přestala se Rendíka bát. Nakonec si i na společných procházkách padli do noty a při hře na honěnou stařečka i pěkně potrápila. Škoda jen, že Rendíčkův čas vypršel tak brzy... :-(
Zatímco v prvních týdnech u nás se Mijuška projevovala spíše jako tichá voda, úderem čtvrtého měsíce věku nastala fáze - "břehy mele". A najednou tady bylo neposedné hyperaktivné šídlo, které se ne a ne utahat. A tak nám přišlo vhod, když jsme se na voříškiádě seznámili s nabídkou psích sportů. Již následujícího dne absolvovala ani ne pětiměsíční Mijuška svůj první trénink flyballu. Zájem o míček tam byl, ale s ním také zájem o vše ostatní v okruhu sta metrů. První lekce se tedy vedly ve stylu "Chyťte ji někdóóó!!!". Ale aspoň bylo veselo. :-) A mě bylo jasné, že je potřeba přidat další aktivity. V půl roce jsme tedy přidaly lekce agility a začali jsme chodit i do štěněčí školky. Kdo by si myslel, že cvičák pětkrát v týdnu bude na utahání jednoho štěněte stačit, tak to neznal Mijušku. Zatímco večer panička stěží pletla nohama, Mijuška ji stále vesele skákala div že ne po hlavě.
A dost! Na tohle zvíře sama nestačím. A tak jsem k sedmiměsíční Mijušce začala shánět nějakou psí hračku. Hledání mi zabralo asi cca 20 minut, neboť na stránkách ústeckého útulku shodou náhod nabízeli zvíře, které splňovalo všechna kritéria. 1. fenka, 2. velikost přibližně jako Mia, 3. mladá, 4. cituji: "hyperaktivní, vhodná na psí sporty". A tak jsem si druhý den šla vyzvednout Ťapku. A aby byla naše smečka prťavců kompletní, po úmrtí Rendíčka jsem na inzerát sehnala i štěňátko pro mamku. Aebbinka sice nemá s původně avizovaným labradorem moc společného, ale do naší sbírky vořechů skvěle zapadla.
Kombinace dalších hafanů zabrala a Mijuška se v mezičase dostatečně utahala, aby s ní na cvičáku začala být řeč. Naše sportovní výkony šly prudce nahoru a v dáli se nám rýsovala skvělá závodní kariéra... Jenže, jenže. Úderem desátého měsíce věku se Mia rozhodla hárat a tím zcela překopat veškerou svou dosavadní životní filozofii. Ze ztřeštěné bláznívé Mijušky tady najednou bylo nějaké podezřelé "Fňuk", a Mijušky původní elán se už nikdy v plné síle nevrátil. Škoda.
Naštěstí ale Mia nezpáprdovatěla úplně. A i přes nepřízeň hormonální hladiny Mijuška dál válí ve psích sportech a dělá mi jen samou radost. Je to prostě moje láska ušatá zubatá. AMORE MIO! 